„Chtěl jsem ten příběh umístit do filmu noir, jakoby to bylo zvláštní zlověstné snové představení v divadle nebo v místnosti s rudými závěsy. Možná je to David Lynch, možná comics, možná noir story z mezisvěta mezi životem a smrtí. Spousta zvuků je pozpátku, jakoby jste se probudili v lucidním snu na psychedelických drogách. Je to trochu upírský kabaret moderního věku. Sarkastický ale ne beznadějný. Pořád je tu to špinavé město za oknem, ale jste smířený s faktem, že vy sami jste součástí té špíny.

Je tu to město, je temné, černobílé. Jen ta krvavě rudá vystupuje ze stínů šedi. A v ulicích stále prší. Provazy deště padají z nebe a hluk města doléhá k vašim uším. Klaksony aut, hádající se lidi, někdo v dálce na někoho křičí. Cítíte lásku? Vypadá, že je tak daleko. Bolest. A samota. Čekání na vykoupení. Čekání až přestane pršet.“
(janne)